Dnešní den si připomínáme narození novináře, který se podílel na revoluci v roce 1848, která měla za cíl získání neutrality na Rakousku-Uhersku. Kvůli svým názorům a publikované práci musel uprchnout do exilu. Nejprve ho vykázali pouze z Prahy, nakonec však musel odejít až do tehdejšího Saska.
Narodil se v roce 1800 v Mnichově Hradišti do chudé krejčovské rodiny. Díky svému bratrovi, knězi Janu Edvardovi, se naučil číst a psát, a tak se dostal až do šlechtického úřednictva v Praze.
Po několika letech se přidal k tajnému spolku s názvem Repeal. Tento, zprvu hospodský diskuzní spolek, se později proměnil v zárodek radikálně demokratického politického spolku, který začal iniciovat v roce 1847 boj proti monarchům a současnému politickému uspořádání státu.
Jeho vydané letáky či listy propagovaly především podněty k demokratizaci státu. Představovaly souhrn myšlenek, které měly být scénářem pro převrat.
První svazek, který mu vycházel, nesl název Držená řeč od Jenerála jezuitů v tajném sněmu v Římě. Jak napovídá název, agenda se týkala především návratu jezuitů do Čech. Obvyklá byla taktéž kritika římsko-katolické církve a všeobecná kritika současného nastavení společnosti. Tato činnost ho přivedla na čtyři měsíce do vězení, načež ho šlechta vykázala z Prahy.
Plátek, který vyšel v revolučním roce, se jmenoval Milí drazí českoněmečtí bratři. Text měl charakter sjednotit Čechy a české Němce ve společném boji za demokracii. Za něj Arnold znovu putoval za mříže. Po propuštění se zaměřil na čtenáře z venkova a začal vydávat Občanské noviny.
„Průmysl v nynějším našem pořádku má jen dvě třídy: fabrikanta a dělníka. Fabrikant jest ten mocný bohatý pán, jenž dělníkovu práci svým kapitálem jmenovati může, a dělník jest jen věčný otrhanec, z něhožto pramen bohatství fabrikantům plyne,“ zní jeho asi nejznámější citát z Občanských novin.
Kvůli jeho tvorbě ho odsoudili k trestu smrti, kvůli čemuž musel odejít do saského exilu a žurnalistické tvorbě se dál nevěnoval. Tamní úřady ho sice vydaly zpět k vykonání popravy, rozsudek však nakonec úřady zmírnily na dvacetiletý pobyt ve vězení. Z něj se pak dostal na svobodu díky amnestii.
Zemřel roku 1869 v Praze, kam směl opět vstoupit teprve poslední rok svého života.